Antonín Sova

Rozednění duše

Ve zpustlém parku umění již prošla vše

blíž k noci zamlklé s důvěrným pohledem,

u zamčených vrat dlouho prostála

umdlena hudbou, krásou, rytmem jednotvárným.

Nad rudým listím nebe nehybné;

ve vodách mlčenlivých věží obrysy;

do probledlého vzduchu nocí severních

ospalé stromy hučely tisíci kytar.

Pak když se rozednilo, viděla

poslední hrozny černé v blátě podél zdí,

epocha dozrála zde, dokvetla, zde nelze zrát už víc.

Je třeba do šíří a do výší se rozmáchnout,

nad veleměsta myšlenek a nad přístavy snů,

kde z milionu korábů hřmí pozdrav slunci!